STRUČNÁ HISTORIE OBCE
Krajinu mezi Labem a Vltavou u jejich soutoku u Mělníka nazýváme Meziříčím. Toto území bylo osídleno již od neolitických dob, tj. asi pět tisíc let před naším letopočtem. Protože zde však díky neustálým záplavám obě řeky často měnily svá koryta, setkáváme se zde s mnohem menší hustotou archeologických nálezů, než v sousedních oblastech. Rovněž intenzivní kultivace mnohé potenciální naleziště zcela zničila. Přesto bylo i v Obříství nalezeno několik neolitických hrobů, několik nádob - z tzv. kultury únětické a mladší doby římské. Naposledy byla v obci v šedesátých letech nalezena dva tisíce let stará pec na pálení vápna.

V dobách raného slovanského osídlení se zdejší kraj stal místem, kde se stýkaly tři kmeny - Pšované (dnešní severní Mělnicko), Zličané (z jihu) a Čechové (západně od Vltavy). Po sjednocení země pod jednu ústřední moc v tzv. hradištní době zde pod nedalekým Dřínovským kopcem vznikl důležitý správní a mocenský bod - hrad Meziříčí .

V průběhu 12. století pak pozvolna úlohu správního meziříčského centra převzal sousední Chlumín s původně panovnickou tvrzí, ze kterého postupně vzniklo důležité církevní centrum - církevní děkanát, později sdružující 19 far. Další kolonizace zdejšího území vedla ke vzniku mnoha osad, jednou z nich zřejmě někdy ve 13. století bylo i Obříství. Podle výkladu jména vzniklo v zamokřeném území, jímž se bylo nutno všelijak dokola brodit - tedy „obřísti“.
První písemná zmínka o vsi Obříství pochází z roku 1290, kdy se poprvé uvádí Jan de Obristuie - její nejstarší známý držitel. Ve stejné době s Janem z Obříství žil i jakýsi Matouš z Obříství. Znamená to, že ves měla v té době, tak jak to tehdy bývalo zvykem, více majitelů a každému šel plat pouze z jeho části. Matouš zemřel před rokem 1305, zůstala po něm vdova Markéta a synové Petr a Olkmar. Po Petrovi pak syn Matouš řečený Starší a po Olkmarovi také Matouš (mladší), Olkmar a Smil. Ten byl současně i majitelem sousední vsi Kly.

Počátkem 14. století se připomínají bratří Matěj starší a Ješek z Obříství, Z jejich doby pocházejí nejstarší záznamy o říční plavbě nad Mělníkem. Dnešní část obce, Semilkovice, náležela v té době Mikuláši od Věže, měštěnínu a pánu na sousedním Chlumíně, který byl z rodu Velfloviců. Další část současného Obříství tvoří Dušníky, které byly od počátku v držení pražského probošství.

V létech 1367 a 1368 Obříství náleželo Ludvíkovi, měšťanu Starého Města Pražského. Po jeho smrti nastal spor o dědictví mezi syny Jankem a Andělem, který musel nakonec řešit soud. Jeho rozhodnutím Obříství připadlo Andělovi a ten panství ihned prodal Janovi ze Smiřic. Ani ten panství nedržel dlouho a obratem jej prodal dále.

Roku 1371 byl pánem Obříství Jan, rytíř z Obříství. Měl dva syny - Smila z Obříství a Jana z Obříství. Byli patrony zdejšího farního kostela sv. Jana Křtitele, který se poprvé připomíná v roce 1384, kdy do něj Jan z Obříství podává kněze. Před svou smrtí tomuto kostelu Jan z Obříství daroval čtyři kopy grošů ročního platu.

Rytíř Jan z Obříství, vlastnil také Libiš, kde na místě někdejší románské svatyně dal postavit památný gotický kostel sv. Jakuba. Zemřel po roce 1398, jeho vdova Markéta jej přežila 17 let. Po jeho smrti pak společně v Obříství vládli oba synové. O Smilu toho dále příliš nevíme, Jan někdy před rokem 1420 Obříství prodal Mikuláši řečenému Chudému z Újezda a zakoupil Brodce na Boleslavsku.
Mikuláš byl vlastníkem rozsáhlého majetku v okolí. Již v roce 1409 získal Lobkovice a roku 1412 Libiš. Spolu s Obřístvím je tak spojil v jeden celek. Nebyl to však samozřejmě jeho jediný majetek. Byl oblíbencem panovníka Václava IV. a již ve funkci nejvyššího zemského písaře od něj obdržel hrad Hasištejn západně od Chomutova a již jako Mikuláš Hasištejnský z Lobkovic (psáno též z Lobkowicz) se stal zakladatelem jednoho z později nejmocnějších rodů v Čechách (do knížecího stavu povýšeného v roce 1623). Jako urburní, tj. báňský písař v Kutné Hoře svůj majetek dále rozmnožil. Byl to věrný katolík, za husitských válek bojoval na straně císaře Zikmunda.

Po Mikulášově smrti roku 1435 připadly statky jeho dvěma synům, Mikuláši a Janu Popelovi. Syn Mikuláš se stal zakladatelem větve hasištejnské a Jan větve popelovské. Rodové heslo této větve bylo: „Popel jsem a popel budu.“

Rozdělením dědictví získal Mikuláš II. Hasištejnský z Lobkovic i panství Obříství (ves s dvorem, všemi rolemi, chmelnicemi a vinicemi) spolu s okolními vesnicemi a dvory. Zemřel roku 1462. Zůstali po něm tři synové, kteří zpočátku vládli dědictvím společně, ale později se rozdělili tak, že nejstarší Jan Hasištějnský z Lobkovic dostal staré rodné panství Obříství, několik vesnic od panství Hasištejna a ještě i město Kadaň. Druzí bratři si rozdělili zbytek majetku. Tehdy též byly od Obříství natrvalo odděleny Lobkovice. Ve smlouvě z roku 1490, kterou si majetek rozdělili, je poprvé připomínána zdejší tvrz.
Roku 1542 podle kupní smlouvy získal za 5000 kop pražských grošů tvrz Obříství s poplužním dvorem, vsí, mlýnem, pivovarem a vesnicemi Kly a Libiší rytíř Vilém Kamýcký ze Lstiboře. Ten připojil k Obříství i Dušníky, které ještě do roku 1547 náležely Pražanům Staroměstským, jimž však byly pro účast ve stavovských nepokojích zabaveny a postoupeny králi Ferdinandovi I. Ten je za odměnu přenechal Vilémovi. Když Vilém zemřel, rozdělili si jeho synové majetek tak, že Albrecht získal Obříství a Jan Žernoseky.

Roku 1554 se pánem obřístevského panství stal syn rytíře Viléma, pan Albrecht Kamýcký. Za vlády Albrechta byl pořízen druhý velký zvon pro zvonici farního kostela a je na něm uvedeno jeho jméno, rodový znak a letopočet 1568. Zemřel roku 1585 a panství střídá majitele v příbuzenstvu. Nejdříve je dědí jeho manželka Kateřina rozená z Lukonoš, poté její vnučka Kateřina Berkovna, dcera Zdislava Berky a Marie Kamýtské, která byla provdána za Mikuláše Sekerku ze Sedčic. Ten zde pak vládne až do své smrti. Po něm roku 1597 Karel Častovec Myška ze Žlunic. Předtím, v roce 1591, byla k Obříství připojena ves Semilkovice, ležící tehdy ještě na původním místě u starého Labe.

Roku 1615 jsou majiteli Jan Jindřich Myška ze Žlunic a Jan Habart Kostomlatský z Vřesovic, jejichž jejich jména jsou uváděna na památném zvonu farního kostela v Obříství z roku 1616.

Roku 1618 se stal majitelem Obříství rytíř Václav Pětipeský z Chyše a Egenberku, rada královský, maršálek královského dvora, pán Byšic a Bosyně. Od sester Barbory Vřesovcové a Johanny Pětipeské, rozených Myškových ze Žlunic, které majetek zdědily po své matce Magdaleně Myškové, vdově po Karlu Častovci, zakupuje rovněž ves Semilkovice s poplužním dvorem Ouporem, náležejícím ke statku v Obříství, mlýn a pilu v Obříství a přívoz přes Labe Na Štěpáně, dále vsi Kly a Libiš, Kopeč, Byškovice s dvorem a další, které však později při obřístevském doméniu nezůstaly. Rytíř Václav Pětipeský se stal zakrátko jedním z nejbohatších příslušníků nižší šlechty. Pro vzpouru proti císaři roku 1618 mu však bylo panství zkonfiskováno (roku 1620) a prodáno (roku 1623) známé kněžně Polyxeně z Lobkovic, jedné z nejmocnějších šlechtičen té doby a to i se statkem Byšickým za 106 000 zlatých rýnských. Po její smrti zdědil majetek její syn Václav Eusebius z Lobkowicz, který dosáhl v armádě hodnosti vrchního polního maršála, později byl prezidentem válečné rady.
Během třicetileté války statek Obříství nesmírně utrpěl. V roce 1623 se o Obříství píše jako o městečku, po válce se o něm tak už nikdy nemluví. Kromě válečných utrpení zhoršoval stav zbídačelého obyvatelstva i přechodný nájemce statku Jan z Goessu, jemuž zboží pronajali Lobkovicové, kteří se během války nemohli o své rozsáhlé panství starat a který zde bezohledně těžil.

Podle berní rully z roku 1654 obsahoval přechodně spojený statek Obříství a Lobkovice tyto vsi s příslušenstvím: Obříství, Dušníky, Semilkovice a Lobkovice a díly vsí: Libiš, Kly, Kojetice, Bukol a zpustlé vsi (či jejich díly): Kopeč, Mlíkojedy, Byškovice a Neratovice.

Po opětovném rozdělení panství roku 1654 koupila obřístevskou část Marie Cecilie Renata, hraběnka z Náchoda a Lichtenberka, jako věno svému manželovi - Vilému Ferdinandu Slavatovi hraběti z Chlumu a Košumberka. Slavatové byli první z pobělohorských vrchností, která sídlila v Obříství.

Po smrti Viléma Ferdinanda Slavaty spravoval statek jeho bratr Jan Jiří Jáchym Slavata, za něhož došlo i v Obříství roku 1680 vlivem selské rebelie, vyšlé ze severovýchodních Čech, k projevům nespokojenosti poddaných. V rukou rodu Slavatů zůstalo panství až do roku 1691, kdy zemřel poslední mužský člen rodu František Leopold Vilém Slavata.
Jediná Slavatova dcera hraběnka Marie Karolina Slavatová se vdala za Leopolda Antonína hraběte z Trauttmansdorffu, který se stal spoluvládcem panství. Tím se stal poprvé rod Trauttmansdorffů majitelem obřístevského statku, k němuž náležely též Korycany. V této době - v roce 1679 vypukla v Čechách morová epidemie, která se však Obříství vyhnula. Marie Karolina Slavatová - Trauttmansdorffová dala postavit roku 1708 morový sloup, jako poděkování Bohu, že Obříství bylo od moru ušetřeno.

Během války o španělský trůn mezi králem Ludvíkem XIV. a císařem Leopoldem I. vyslal Ludvík do zemí rakouských žháře, kteří vypálili Malou Stranu v Praze, Trutnov a další místa v Čechách, mezi nimi i ves Obříství. Marie Karolina hraběnka z Trauttmansdorffů dala proto vystavět ve vsi nové domky. Půdorys návsi se tak změnil ve čtyřhran a v této podobě se obřístevská náves zachovala až dodnes.

Roku 1716 zdědil panství hrabě Josef Karel Trauttmansdorff, za jehož přispění a přispění jeho ženy Marie Josefy z Lodronu, byl postaven ve farním kostele sv. Jana Křtitele hlavní oltář v čistě barokním slohu.

V roce 1729 se po smrti hraběte Karla Josefa Trauttmansdorffa poprvé vdala jeho jediná dcera Marie Josefa Karolina. Její muž Jan Karel svobodný pán Straka z Nedabylic tragicky roku 1737 zemřel a byl pochován do hrobky v kostele sv. Jana Křtitele. Kostelník Jiří Švasta sice slyšel hned po pohřbu jakési volání, ale ohlásil to teprve třetího dne. Když dal farář Maxmilián Ledvinka z Adlerfelsu hrobku otevřít, ukázal se všem příšerný pohled. Hrabě, pochován zdánlivě mrtvý, dokázal prorazit víko rakve. S těžkým náhrobním kamenem si však neporadil a zemřel hrůzou a vysílením.

O rok později se ovdovělá Marie Josefa provdala podruhé, tentokrát za Františka z Clary a Aldringenu. Ten zemřel rovněž brzy již roku 1745.

V roce 1747 byl posledním chotěm Marie Josefy František Xaver hrabě Věžník. Do historie Obříství se zapsal jako nemilosrdný pán, který proslul utiskováním svých poddaných. Nejhorší situace nastala po smrti jeho ženy (†1761) a v letech 1770 až 1772, kdy mohutné záplavy zničily celou úrodu, takže vypukl hladomor. Hrabě si však i za této situace vynucoval odvody dávek a plnění robotných povinností. Mnozí poddaní proto obřístevské panství opouštěli a někteří se přidali k selské rebelii, která se přehnala od Brandýsa přes Obříství a Veltrusy. Došlo to tak daleko, že v roce 1777 vyslaný c.k. komisař hrabě Olivier Wallis uznal jejich práva, hraběti Věžníkovi byla uložena pokuta a byl donucen všem poddaným nahradit škody.

V noci z 28. na 29. února 1784 došlo k další katastrofě, když ledové kry z Labe smetly ves Semilkovice. Lidé při útěku zachránili pouze holé životy. Ves již neobnovili a založili ji na jiném místě.

Hrabě Věžník zemřel po těžké chorobě v roce 1789. Po jeho smrti dědil obřístevské panství Filip hrabě Clary-Aldringen, syn z druhého manželství Marie Josefy Karoliny, který však záhy roku 1795 zemřel.

Dědičným držitelem panství Obříství, Mšena a Lobeče se tak stal jeho nezletilý syn Jan Filip hrabě z Clary a Aldringenu. Několik let za něj vládli matka a poručníci, sám začal hospodařit až v roce 1803, ale pro jeho rozmařilý život se panství postupně rozpadalo. Neustále potřeboval nové a nové peníze, proto rozprodal od velkostatku Obříství značnou část držby, takže hrozil úplný zánik tohoto celku.

Roku 1810 kupuje Obříství jeho švagr hrabě Kristian Kryštof Clam - Gallas, císařský komoří, rytíř řádu sv. Leopolda. Pečoval o zvelebení zpustlého panství, postupně skoupil zpět jeho zašantročené části, obnovil zámek podle vlašského stylu, postavil v okolí řadu staveb - v Kelské Vinici dal vytesat sklep, na Kořínskovské vinici za Mělníkem vystavěl jednopatrový dům s překrásnou vyhlídkou. Z jeho doby stojí také kříž na rozcestí „K Zájezdu“ a kamenná socha sv. Jana Nepomuckého od sochařského pražského mistra Václava Prachnera. Byl přítelem lidu a podporovatelem umění. Mezi zdejšími poddanými byl velmi oblíben. Protože však hrabě žil především na svých severočeských latifundiích, pověřil správou zdejšího statku úředníky, kteří jej však natolik okrádali, že statek v Obříství byl prodělečný. Proto 1. května roku 1817 raději prodává celé panství za 640 000 zlatých proslulému generálovi a diplomatu baronu Františku Kollerovi.
Baron František (Franz) Koller nechal rozestavěný zámek zcela přestavět a rozšířit, při stavbě byla větší část starších konstrukcí zbořena, včetně věže. Do zámku poté umístil svoji proslulou archeologickou sbírku, bohužel v roce 1826 umírá v Neapoli na tyfus. V historii Obříství patří k nejvýznamnějším majitelům.

Jeho pobočníkem, který do Obříství přišel společně s baronem, byl pozdější profesor češtiny, literatury a válečného dějepisu na vídeňské vojenské akademii Matěj Polák. Jako básník si mezi jména vkládal označení Milota Zdirad.

Roku 1840 změnilo Obříství opět majitele, panství koupil od Kollerových dědiců vídeňský a liberecký velkoobchodník Jakub Rohrbach za 417 000 zlatých. V této době začíná další významná část obřístevských dějin - zahájení paroplavby na Labi z Obříství do Drážďan. Obříství nebylo jako výchozí bod trati a domovský přístav prvního českého parníku Bohemia zvoleno náhodně. Jednak leželo na poměrně dobré cestě z Prahy, a dále, a to bylo hlavní, již zde existoval přístav pro překládku zboží. Pro Obříství znamenal počátek paroplavby naprosto unikátní příležitost - přinášel pracovní příležitosti a možnosti podnikání ve službách. Kvetl obchod, prosperovaly krčmy (a s tím, jak si stěžovali kronikáři, i nejstarší řemeslo světa).

Jakub Rohrbach přeměnil část Kollerem přestavěného zámku v obrovský luxusní zájezdní hostinec, v němž cestující přenocovávali na své cestě z Prahy do Drážďan a naopak. Obříství tou dobou žilo, návštěvy střídaly návštěvy, denně tudy projížděly desítky cestujících.

Tato konjunktura netrvala dlouho - pouhé desetiletí, poté paroplavbu vytěsnila nově postavená železnice, ale přesto došlo k jedné významné změně - obec přestala být střediskem feudálního panství a sídlem vrchnosti a stala se centrem kapitalistického velkostatku.

V roce 1844 se do Obříství přistěhoval otec Bedřicha Smetany - sládek František Smetana (1777-1857).

Roku 1847 se dostává Obříství znovu do majetku rodu Trauttmansdorffů, v jehož držení zůstává 80 let až do záboru státem roku 1926. Panství kupuje hrabě Josef Trauttmansdorff z Weinsbergu a vlastní je až do své smrti v roce 1870.
7. září 1848 ratifikoval říšský sněm zákon o zrušení poddanství a plnění feudálních povinností a byl císařem sankcionován. Tím přestává vrchnost vykonávat správu panství. Do té doby tři správně samostatné obce Obříství, Dušníky i Semilkovice, které měly své rychtáře, se spojily v jednu obec, jejíž prvním představeným se stal Antonín Déč.

V roce 1851 skončila osobní, a po otevření železnice z Kralup do Turnova v roce 1865 i nákladní paroplavba. Trať železnice byla původně plánována přes Obříství, ale hrabě Josef Trauttmansdorff z Weinsbergu odmítl zakoupit její akcie, navíc se místní i chlumínští majitelé pozemků obávali znehodnocení svých pozemků železnicí a proto tedy trať Obříství i Chlumín zcela míjí. I toto naprosto krátkozraké rozhodnutí poté podmínilo bouřlivý rozvoj blízkých Neratovic, kde původně neměla být ani zastávka a naopak definitivně zastavila vývoj Chlumína.

10. července 1860 se ve zdejším kostele sv. Jana Křtitele konala svatba Bedřicha Smetany a Bettiny (Barbory) Ferdinandi. Manželé zde na Lamberku až do roku 1866 a poté v letech 1877-78 často pobývali.

V roce 1870 přejímá panství v Obříství Ferdinand hrabě Trauttmansdorff, nejvyšší císařův komoří a předseda panské sněmovny ve Vídni. Jeho žena Marie, rozená kněžna z Lichtenštejnu, roku 1874 na své náklady zřídila v Obříství opatrovnu a šicí školu pro dívky, jejíž vedení bylo svěřeno čtyřem řádovým sestrám, povolaným z Horažďovic. Vyučování bylo bezplatné. Opatrovna (též nazývaná klášter) byla zrušena až roku 1923.

Rovněž se rozvíjel spolkový život - od roku 1881 se tu hrálo divadlo, pěstovala hudba (především pod vedením místních učitelů), vznikla odbočka Matice školské, čtenářská Beseda a roku 1891 byla založena hasičská jednota. Později (1903) vznikl i Sokol.
V říjnu 1893 byla slavnostně otevřena nová obecní škola. V roce 1895 si od mlynáře Polívky, otce pozdějšího virtuosa na violoncello Adolfa Polívky, zakoupil malý domek český básník Svatopluk Čech. V roce 1896 po smrti hraběte Ferdinanda Trauttmansdorffa zdědila panství již zmiňovaná Marie kněžna z Lichtenštejnu.

Slibný rozvoj vsi pokračoval i počátkem 20. století. V letech 1902 až 1905 se v nedalekém sousedství intenzivně rozvinula stavba vltavského laterálního kanálu od Vraňan k Hořínu, která dala práci všem volným lidem. Ihned po jejím dokončení byla zahájena regulace zdejšího toku Labe. Jeho koryto bylo narovnáno a zpevněno hrázemi, v roce 1908 došlo ke stavbě obřístevského jezu a zdymadla. V roce 1912 skončil několikasetletý provoz přívozu Na Štěpáně, v jehož blízkosti byl postaven unikátní silniční most. Práce na zdejším úseku Labe skončily v letech 1913 - 1916 a později pokračovaly proti proudu u Libiše - Neratovic - Kostelce nad Labem - Brandýsa nad Labem.

Díky těmto rozsáhlým stavebním investicím existovala v okolí neustále široká nabídka dobře placené práce, takže se vzmáhala i ta nejchudší vrstva zdejšího obyvatelstva. V důsledku toho došlo k mohutnému nárůstu stavební činnosti ve vsi a tedy takřka celé její přestavbě.

Roku 1909 se ujímá zdejšího jmění syn Adolf hrabě Trauttmansdorff-Weinsberg, který padl hned na počátku I. světové války v roce 1914 v Haliči u Sazowa. Jeho náhrobní kámen je umístěn na čestném hřbitově před kostelem sv. Jana Křtitele v Obříství. Panství Obříství přešlo na hraběte Ferdinanda z Trauttmansdorffa, který byl rovněž od začátku války na bojištích a vrátil se z ruského zajetí až v roce 1921. Byl posledním šlechtickým majitelem v Obříství.

Zahájení I. světové války na svatou Annu 26. července 1914 ukončilo na dlouhou dobu období rozvoje a výstavby obce. Již nikdy potom v dějinách obce neexistovalo tak dlouhé a nepřerušované období konjunktury.

Během I. světové války narukovalo z obce a okolí velké množství mladých i starších mužů, v bojích na různých evropských válčištích jich okolo třiceti padlo.
Léta 1918-1939
Po prohrané válce došlo na území Rakouska -Uherska k mnoha změnám. Habsburská říše se rozpadla a na jejím území vznikly nové samostatné státy - mezi nimi i Československo. Po revoluci a vzniku republiky v roce 1918 byly v naší zemi zakázány šlechtické tituly. Šlechtickým rodům, i těm, které se významnou měrou zasloužily o rozvoj země, byl většinou bez náhrady zabavován a rozkrádán majetek. Nejhůře na tom samozřejmě byli příslušníci německé šlechty, kteří byli donuceni k vysídlení ze země. Došlo k pozemkové reformě, kdy byl přijat zákon, podle něhož se zabírala zemědělská půda nad 150 hektarů a veškerá půda nad 250 hektarů. Dikce zákona se přitom vyhýbala termínu „znárodnění“ či „konfiskace“ a volila neutrální slovo „zábor“. Reforma však nebyla důsledná - jen část půdy se rozdělila mezi rolníky, další část půdy (tzv. zbytkové velkostatky - bylo jich asi 2000) připadla majitelům z řad nových českých velkostatkářů - tím bylo zaděláno na sociální problémy na vsích a politické problémy v parlamentu.

Také zdejším Trauttmansdorffům byl postupně majetek odňat a rodina hrabat z Trauttmansdorffu nakonec roku 1927 přesídlila do Dolních Rakous.

15. listopadu 1925 se stává majitelem panství velkostatkář Ing. Jiří Havelka a jeho žena Miloslava. Jim byly na základě pozemkové reformy prodány se souhlasem pozemkového úřadu v roce 1926 zámek a dvůr v Obříství jako zbytkový velkostatek. Drobným zemědělcům z obce bylo přiděleno jen 532 hektarů polí.

Během tzv. I. republiky se toho v Obříství mnoho nezměnilo. Začátkem třicátých let byla obec elektrifikována, bylo vybudováno autobusové spojení, přiveden první telefon. Dopady všeobecné krize v třicátých letech pak těžce zasáhly i zdejší obyvatelstvo.
Druhá světová válka
Druhá světová válka rovněž zasáhla i zdejší oblast. Mnoho lidí bylo zatčeno, někteří zahynuli. Bylo deportováno a v koncentračních táborech zavražděno také několik obřístevských židovských rodin, v březnu 1945 při zbytečném náletu americkými a anglickými letadly na podniky v Neratovicích a Kralupech, zahynulo 52 lidí z Neratovic a okolí. Při náletu bylo svrženo i několik pum na obřístevskou Bažantnici, kde vytvořily hluboké jámy, samotnou obec naštěstí nezasáhly.

Na sklonku války, v jarních dnech roku 1945, procházely Obřístvím transporty ruských zajatců. Byli ubytováni ve dvorech a stodolách místních hospodářských usedlostí. Obřístvím prošly kolony vojáků - válečných zajatců také z jiných zemí, byli mezi nimi vojáci spojeneckých vojsk USA, Velké Británie, Francie, Belgie a Jugoslávie. V dubnu 1945 se do Obříství přistěhovali dokonce civilní uprchlíci z německého Polska.

5. května 1945 vypuklo v Obříství povstání proti německým okupantům a několik místních ozbrojených mužů se vydalo odzbrojit posádku německých vojáků hlídajících podminovaný Štěpánský most. Samozřejmě neměli proti profesionálně vycvičeným vojákům s podporou obrněných vozidel žádné šance. Pod pohrůžkou vypálení vesnice byli rychle odzbrojeni. Němci pak 8. května ze Štěpánského mostu sami odstranili nálože a uvolnili silnici.

9. května ve tři hodiny odpoledne přijeli do vsi rudoarmějci od Prahy a ve čtvrtek 10. května od Liběchova. V sobotu 12. května byl do Obříství nastěhován tankový oddíl. Přijelo asi tisíc vojáků a důstojníků, takže na každou rodinu připadlo tolik vojáků, kolik bylo členů rodiny. Ruští tankisté odjeli z Obříství až 29. května 1945.

Tou dobou byla silnice z Mělníka do Prahy přeplněna prchajícími Němci. Podle dobových svědectví si někteří „hrdinní občané“ ze vsi a z okolních vesnic vylepšovali vlastní sebevědomí a moc, kterou jim dodávaly zbraně a dopouštěli se na uprchlících různých zločinů.
Období po roku 1948
Po únorovém puči v roce 1948 nastala v celé zemi doba ožebračování živnostníků a jejich zrušení. Na vsích vypukla násilná kolektivizace. To vše bylo doprovázeno vlnou útisku a nespravedlností, která se nevyhnula ani Obříství. Lidem byl zabavován majetek a byli vyháněni ze svých domovů. To se týkalo např. i majitelů obou zámků na území obce - rodiny Havelkových i Bělských (zámeček Na Štěpáně). Podrobnosti o těchto časech viz. kniha Miroslava Sígla „Osobnosti a osudy obce“, vydaná v r. 1999.

V roce 1949 vznikl ze zabaveného velkostatku Ing. Jiřího Havelky státní statek. Ostatní soukromě hospodařící zemědělci pak byli nuceni založit JZD, které bylo v roce 1964 pro špatné hospodářské výsledky začleněno do již zmíněného státního statku. Ten byl v roce 1970 zařazen do n.p. Státní statek Veltrusy.

Zdejší zámek byl majitelům - rodině Havelkových, zkonfiskován v roce 1950. Bylo do něj umístěno učiliště s internátem pro STS.

Období let 1948 - 1989 znamenalo, narozdíl od období na konci 19. a po začátku 20. století, v dějinách obce stagnaci, která je i dnes vidět na stavu starého domovního fondu. Kromě vybudování vodovodu a stavby nové plavební komory neproběhly v obci žádné významnější investiční akce.
Období po roce 1989
To vše se změnilo po revoluci v listopadu roku 1989. Došlo nejen k významným celospolečenským změnám, opětovnému navrácení majetku jeho majitelům, ale především k mohutnému nárůstu stavební a investiční činnosti. V obci byla postavena nová škola za 100 miliónů Kč, nová budova pošty, dokončena vodovodní síť, vybudována čistička, plynofikace a telefonizace, na Labi vyrostla malá vodní elektrárna. Bylo vydáno přes sto živnostenských oprávnění.

V obci, která má všechny předpoklady se stát obytným zázemím Prahy a okolních měst, byly postaveny desítky rodinných domů. Návrh Územního plánu obce počítá s možností nárůstu počtu obyvatel teoreticky až na dvojnásobek.

V roce 2002 zasáhly obec katastrofální záplavy. Díky obětavé pomoci dobrovolníků, Sboru dobrovolných hasičů, Armády České republiky, Charity Neratovice a arcidiecéze v Praze, společnosti Člověk v tísni, humanitární společnosti Adra, krizového štábu v Mělníku, a všem dalším nezištným občanům, kteří přišli do obce, aby pomáhali při odstraňování škod, se občané a obec pozvolna vzpamatovali z následků přírodní katastrofy a do obce mohl přijít všední život.

Tento text pochází z připravované knihy "Města a obce středních Čech" od autora RNDr. Aleše Střechy - kapitola Obříství.
V případě, že použijete jednu či více sekcí, resp. část sekce k publikování, upozorňujeme na povinnost citace: © RNDr. Aleš Střecha - Města a obce středních Čech !