Šlechtické rody spjaté s Obřístvím
 
CLAM - GALLASOVÉ

Vznikli spojením hraběcího rodu Clam z Korutantska, a zprvu chudého rodu Gallasů z italského Tridentska. Situace se změnila, když se r. 1757 Kristián Filip z Clamu výhodně oženil s dědičkou ohromného gallasovského majetku Marií Annou, hraběnkou z Gallasu. Proto i erb rodu Clam - Gallasů je spojením gallasovské orlice i zlatého břevna a clamovské kočky se stříbrně a černě rozděleným polem, uprostřed je pak panna držící parohy, rodový erb Clamů.

Rod Clamů je uváděn v 16. století a do Čech přichází až v 18. století, kdežto Jan Matyáš Gallas se sem dostává již za třicetileté války. Jako císařský generalissimus se domohl velkého bohatství a jeho potomci, především Jan Václav - stavitel "nejvznešenějšího ze všech pražských paláců" - hrají významnou roli v politickém životě habsburské monarchie, ale už jeho syny v r. 1756 rod Gallasů vymírá. Syn Kristiána Filipa z Clamu Kristián Kryštof (1770-1838) byl nejvyšším maršálkem Království českého a předsedou Společnosti vlasteneckých přátel a jak otec, tak i syn svou "hudební akademií" podpořili rozvoj hudby v Čechách nejen udržováním pravidelného orchestru, ale i zvaním významných hudebníká, např. Beethovena, který připsal Josefině Clamové dvě skladby. Věnovali se i vojenskému řemeslu, ale ne příliš úspěšně, čehož důkazem je Eduard, který za prusko-rakouské války prohrál, co se dalo, nakonec byl suspendován a dokonce postaven před válečný soud, jenž ho však osvobodil. Poslední svého rodu - František - zemřel v r. 1930 ve Frýdlantu, rod tedy po meči vymřel, ale po přeslici dále existuje, neboť František měl sedm dcer.

Jan Matyáš Gallas (? - 1647) jakožto voják protloukající se po válečných bojištích uspěl u Albrechta Valdštejna, který mu dopomohl k maršálské holi i titulu hraběte. Vděku se však nedočkal, protože Jan Matyáš zorganizoval proti němu spiknutí, v kterém byl Valdštejn zavražděn a on sám se stal novým generalissimem císařských vojsk. Získal po něm i panství Frýdlant s Libercem a Smiřicemi v hodnotě téměř miliónu zlatých. Mnohokrát potom ještě válčil a vedl císařská vojska i opouštěl vrchní velení, aby se opět vracel, avšak nakonec nezemřel na bojišti, ale ve Vídni.

Clamové se spojili nejen s Gallasy, ale i s Martinici a rovněž vytvořili dva zcela spojené rody. Příbuzensky však byli svázáni mj. s Harrachy, Colony z Felsu atd. Zajímavou postavou rodu je i Jan Václav hrabě z Gallasu, kterého v r. 1719 jmenoval císař neapolským místokrálem, avšak když přijel do Neapole, aby se ujal funce, zemřel po pouhých třiadvaceti dnech vlády.

Kristián Kryštof Clam - Gallas (1770-1838) byl nejvyšším maršálkem Království českého a předsedou Společnosti vlasteneckých přátel a jak jeho otec Kristián Filip, tak i syn svou „hudební akademií“ podpořili rozvoj hudby v Čechách udržováním pravidelného orchestru a zvaním významných hudebníků, např. Beethovena.

Poslední z rodu František, zemřel v r. 1930 ve Frýdlantu, rod tedy po meči vymřel, ale po přeslici existuje dále, neboť František měl sedm dcer.
 
SLAVATOVÉ (z Chlumu a Košumberka)

Též Slawatové jsou stsrým českým panským rodem povýšeným do hraběcího stavu. Jméno získal podle hradu Chlumu u Čáslavi a hradu Košumberka na Chrudimsku. Původní erb s třemi zlatými a čtyřmi modrými pruhy byl na počátku sedmnáctého století ještě rozšířen o erb vymřelých pánů z Hradce.


Jako předek je uváděn na rozhraní 11. a 12. století jakýsi Bleh, ale teprve až po přesídlení rodu z Litoměřicka na Čáslavsko je možné plynule sledovat posloupnost. Kromě Chlumu a Košumberka získali rovněž Podhořany, Damírov a další statky ve východních Čechách. Za husitských válek rod podporoval stranu podobojí: Jan Vilém a Diviš byli Husovi přátelé a podepsali se pod list proti Husovu upálení. Slavata byl v letech 1463-67 královským hofmistrem a syn Michal, který jako první přijal jeho příjmení, získal statky Sázavského kláštera. Na počátku 17. století se však naskytla příležitost rozšířit majetek: Jindřich usiloval o získání dědictví po Smiřických ze Smiřic a Vilém po pánech z Hradce. Tomu druhému se záměr podařil. Za stavovského povstání byli někteří Slavatové postiženi za svou účast konfiskacemi: ze čtyř bratrů Michal nejprve emigroval, ale vrátil se zpět a přestoupil na katolickou víru, Jáchym to již učinil před r. 1620, pak se stal válečným radou a generálním komisařem císařského vojska, Adam se vůbec žádným způsobem v této hektické době neprojevil, ale Vilém dosáhl jako představitel bojovného katolického uskupení po Bílé hoře těch nejvyšších poct. Na počátku 18. století rod Slavatů vymřel.

Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka (1572-1652) přes svůj pozdější militantní katolicismus konvertoval od jednoty bratrské a oženil se s Lucií Otilií, dědičkou jemění pánů z Hradce. Před vypuknutím stavovského povstání zastával úřad královského místodržícího. V květnu 1618 byl spolu s Bořitou z Martinic vyhozen z oken Pražského hradu. Při pádu se zranil a tak zůstal nejprve v Praze v Lobkovickém paláci, později, po léčení v Teplicích, ujel za císařem Ferdinandem II. Vypracovával zde plán, jak potrestat  vzbouřené stavy, který svým fanatismem a krutostí neměl obdoby. Po porážce na Bílé hoře se stal říšským hrabětem, nejvyšším komorníkem a od r. 1628 nejvyšším kancléřem. Obdržel i všechny bývalé výsady rožmberského a hradeckého domu, tj. vladařský titul, možnost zasedat na sněmu jako první hned po knížatech, titul palatina atd. Nutno přiznat, že se na konfiskacích neobohatil jako jiní. Je autorem rozsáhlých pamětí.

Příbuzenskými svazky byli Slavatové spojeni s Valdštejny, pány z Hradce, z Boskovic, Žerotíny, Šliky, Smiřickými, Zejdlíci ad.

Manžel Markéty Salomény ze Smiřic Jindřich Slavata zahynul při výbuchu střelného prachu v jičínském zámku a jeho žena potom se synem Albrechtem Jindřichem odešla do ciziny. Marně se snažila uhájit obrovský smiřický majetek před Albrechtem z Valdštejna, který se ho po porážce stavovského povstání zmocnil. Ještě po jeho smrti se majetek pokusila získat, ale byl to marný boj.
 
Pětipeští z Chýš a Egerberka

je jméno starého českého vladyckého rodu, jenž pocházel ze tří míst v severních Čechách. K erbu se váže pověst o jenom z hrdinných činů z doby, kdy vojsko Vladislava II. dobývalo Milán. Proto je ve stříbrném štítu rodu modrý vlnitý pruh, snad znázorňující řeku.

Za předka je sice pokládán Odolen ze Střízovic, ale až Vilém vlastnil v druhé polovině 13. století Chýš. Syn Frycek držel Pětipes na Kadaňsku a po získání hradu Egerberku byl dán popud k tomu, že se začali psát Pětipeští z Chýš a Egerberka. Jméno Odolen bylo v rodu velmi populární, dědilo se z generace na generaci, takže najdeme Odolena jako litoměřického děkana, dalšího, jenž prodal Běleč, jiného, který zastával úřad hejtmana slánského kraje, za stavovského povstání byl vojenským komisařem a v r. 1623 přišel o veškerý majetek. Mnozí členové rodu sloužili ve vojsku, např. Václav či Albrecht v Uhrách, ale přes starobylost původu zůstali pouhými vladyky i u skormného majetku. Porážka na Bílé hoře i třicetiletá válka Pětipeské tvrdě postihly, takže poslední mužský příslušník rodu umírá v r. 1661.

Václav Šťastný Pětipeský byl za stavovského povstání zvolen jedním z direktorů, po porážce v r. 1620 odsouzen k smrti, ale trest mu byl změněn na doživotní vězení a ztrátu všech statků. Dva roky strávil ve vězení na hradě Zbirohu, ale potom byl propuštěn a žil z věna manželky Johanky Myškové ze Žlunic. V krátké době se mu podařilo opět na základě  přímluvy věrných přátel získat císařovu důvěru, stal se místopísařem a zemřel r. 1637 jako místokomorník.

Příbuzenskými svazky byli Pětipeští spojeni s Lobkovici, Kolovraty, pány z Adlaru, Klinštejna aj. Bartoloměj Paprocký z Hlohol vysvětluje původ rodinného erbu zkazkou o Odolenu ze Střížovic v souvislosti s boji u Milána v r. 1158. Při hledání brodu přes řeku Addu se vrhl Odolen s druhy do vody a podařilo se mu řeku překročit. Vojsko ho následovalo, město bylo dobyto, a proto prý ten modrý vlnitý pruh ve štítu erbu.
 
Myškové ze Žlunic 

jsou starou českou vladyckou rodinou, která pocházela ze severovýchodních Čech a získala své jméno po tvrzi Žlunice, jižně od Jičína. Ve štítu erbu měli loďku (někdy byl štít rozdělený na tři pole a loďka pak byla v prostředním poli), která byla i nad přilbou.

Předkové rodu se objevili již na počátku 15. století, ve Vtelně drželi po ganerace tzv. Myškovský dvůr. Jeden z předků, snad Smil, patřil ke stoupencům jednoty poděbradské. Na počátku 16. století se rod rozdělil do dvou větví. první seděla na statku Hořesedly na Rakovnicku, druhá na Hrádku u Kouřimi.

Jan kromě Hořesedel zdědil i statek Tmáň, který však později prodal. V době stavovského povstání přišli bratří Rudolf, Ferdinad, Jindřich Karel a Oldřich Konrád o statky konfiskací a krátce potom tato větev vymírá. Z druhé větve měl její zakladatel Smil Myška ze Žlunic devět synu, kteří se o rodový majetek v roce 1654 podělili, něco vyženili, například Vlastějovice (severně od Kralovic), Ctěnice, Drahobudice aj. Některým z nich a především jejich synům byly po porážce stavovského povstání rovněž zkonfiskovány jejich statky. Rudolf Myška ze Žlunic měl tři syny, z nichž dva padli na válečných bojištích v Uhrách a v Německu. Všechny své potomky přežil a zemřel v roce 1732 jako osmaosmdesátiletý a poslední svého rodu.

Hertvík Myška ze Žlunic ztratil statek Spytice nejen v důsledku konfiskací, ale byl prý to "opilec, který oddav se nesmírnému pití páleného vína, tím se usmrtil". Příbuzenskými svazky byli Myškové ze Žlunic spojeni mimo jiné s Haugvici a Robmhapy ze Suché. Johanka ze Žlunic se stala manželkou václava Lobkovic, zbohatlého oblíbence Ferdinanda III., a spravovala za jeho časté nepřítomnosti roudnické panství.
 
Z LOBKOVIC


Základní informace:

  • Starý významný šlechtický rod sídlící v Čechách, nebo na Moravě (případně na celém území Českého království) před i po bílé hoře.
  • Rod výrazně zbohatlý v době pobělohorských konfiskací a v dalším průběhu třicetileté války.
  • Rod byl postižen pobělohorskými konfiskacemi v Čechách.
  • Významný český rod.
  • Rod, jehož členové byli po Bílé hoře ve významných funkcích císařského dvora nebo mu prokazovali věrné služby.
  • Členové rodu doposud prokazatelně žijí.

z Lobkovic

též z Lobkowicz je jméno původně vladyckého českého rodu, jehož stopy můžeme vysledovat do 14. století, kdy Mikuláš, zvaný Chudý, koupil ves Lobkovice nedaleko Neratovic a ve službách krále Václava IV. dobyl a obdržel hrad Hasištejn. Jako urburní, tj. báňský písař v Kutné Hoře svůj majetek dále rozmnožil a po jeho smrti v  r. 1435 se syn Mikuláš stal zakladatelem větve hasištejnské a Jan větve popelovské. V r. 1651 získali Lobkovicové bohatě zastoupený erb, v kterém se objevily všechny tituly i nároky rodu: černá pernštejnská zubří hlava, anděl zaháňského vévodství, hlohovská černá orlice, dále erb Sternsteinu a polepšení znaku i výraz knížecí důstojnosti v podobě lva a pruhů v zlatém poli. Přes to byl pak položen původní čtvrcený štít.

Hasištejnská linie rodu se do našich dějin zapsala hned Mikulášovými syny Janem a především Bohuslavem, dvěma humanistickými vzdělanci, ale i Bohuslavovým prasynovcem Bohuslavem Felixem, jenž se postavil do čela stavovské protestantské opozice a rozhojnil rodinné jmění. Bohužel synové nekráčeli v jeho šlépějích, takže tato odnož zmizela v 17. století.

V linii Popelů byli jina Lobkovicové pravověrnými a tradičními katolíky, ale toto jméno přestali brzy užívat a ponechali si jen původní helso rodu: "Popel jsem a popel budu." Jediný Vilém z Lobkovic, majitel Horšovského Týna, se postavil na stranu stavů, byl odsouzen k smrti, ale rozsudek mu byl změněn na doživotní žalář. Zdeněk Vojtěch Popel z Lobkovic získal obrovský majetek díky pobělohorským konfiskacím a další vyženil sňatkem s Polyxenou, která pocházela rodem z Pernštejnů a jejímž prvním manželem byl Vilém z Rožmberka. A tak kromě dosavadního rodového panství Vysokého Chlumce, včetně vyženěné Roudnice nad Labem, a proslavené uměleckou sbírkou tří rodových fondů, se do majetku Lobkoviců dostaly Dolní Beřkovice, Nelahozeves, statky na Mělnicku, Litoměřicku i v severních Čechách a jinde. Jeho syn Václav Eusebius (1609-77) získal bavorské panství Sternstein, zaháňské knížectví, stal se vrchním polním maršálkem, prezidentem válečné rady i tajné rady. I další Lobkovicové byli vojáky, diplomaty či duchovními. Od poloviny 18. sotletí existují na sobě nezávisle dvě lobkovické knížecí rodiny - roudnická a mělnická, které o století později vytvořily ještě vedlejší větve dolnobeřkovickou a křimickou, a to z roudnické, a na mělnické drahenickou. Z politiků je nejznámější Jiří Kristián zastávající v letech 1871-1908 funkci maršálka sněmu Království českého, jeho vnuk Jiří se zabil v Berlíně v r. 1934 při automobilových závodech. Za války Lobkovicové odmítli kolaborovat a Maxmilián z Lobkovic spolupracoval s exilovou londýnskou vládou. Po r. 1948 zůstali někteří Lobkovicové doma, jiní emigrovali a dnes je např. František světícím biskupem pražským, Mikuláš politologem a rektorem univerzity v Eichstättu, jiní zde působí jako poradci či se ujímají majetku.

Zdeněk Vojtěch Popel z Lobkovic (1584-1628) obdržel jako první z rodu knížecí titul, ale byl i prvním nositelem Řádu zlatého rouna, který pak získalo ještě šestnáct dalších členů rodu. Na rozdíl do tohoto předního činitele katolické strany byl Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic (asi 1460-1510) obdivovatel antiky, který za tím účelem podnikl cestu do Středomoří, nazýván českým Pliniem a považován za vzor vzdělance, píšícího latinsky i česky.

O příbuzenských vztazích s ostatními rody se dá říci, že bychom těžko hledali některý z významnějších českých rodů, s který by se někdy Lobkovicové nespojili. Zajímavé však je, že v 30. letech se nástupci roudnického vévody oženili podle své volby a tím pak nástupnictví přešlo na křimickou větev. V 19. století Jan Karel dokázal vytěžit z náhody velké jmění, když na ulici noční Prahy pomohl neznámému starci, který mu pak jako poslední hrabě z Vrtby odkázal veškeré své jmění.

 
TRAUTTMANSDORFFOVÉ

Rakouská rytířská, později knížecí rodina pocházející ze Štýrska, která k nám přichází na počátku 17. století. Původně byly v erbu stříbrno-červené růže opačných barev, později k nim přibyly ještě znaky rodů Kirchberg, Höltzler a Castelalt.

Původ rodu sahá až do 13. století, o tři století později byl povýšen do panského stavu a rozdělil se na dvě větve. Štýrská větev vymřela počátkem 19. století.

Jan Bedřich měl tři syny, dva sloužili jako císařští vojenští velitelé v Uhrách, třetí, Maxmilián, posloužil Ferdinadovi jako vyjednavač a stal se nejen předkem všech následujících Trauttmansdorffů, ale trvale se i usadil v Čechách. Jeho potomci se rozdělili do několika odnoží a zastávali důležité funkce u císařského dvora, působili v diplomatických službách - Ferdinand jako rakouský rada či vyslanec vystřídal Londýn, Berlín, Mnichov, Řím, jiní sloužili jako vojáci. Maria Tadeáš se dal na dráhu duchovního, byl biskupem v Hradci Králové a v letech 1811-19 olomouckým arcibiskupem. Od r. 1945 žijí v cizině, především v Rakousku.

Souvislost s Obřístvím:
Majiteli obřístevského statku se poprvé stali v r. 1691, kdy se jediná dcera Františka Leopolda Viléma Slavaty Marie Karolina (Charlotta) provdala za hraběte Leopolda Antonína Trauttmansdorffa.
V létech 1701 až 1714 byla vedena válka o španělský trůn mezi Ludvíkem XIV. a císařem Leopoldem I. Ludvík vyslal  do rakouských zemí žháře, kteří mimo jiné vypálili Malou Stranu a kromě dalších měst i Obříství. Marie Karolina hraběnka z Trauttmansdorffů poté dala vystavět v Obříství nové domky a přitom se změnil půdorys návsi na čtverhranný a tato podoba zůstala zachována až do současnosti.

1716 zdědil panství Josef Karel Trauttmansdorff, za jehož přispění a přispění jeho ženy Marie Josefy z Lodronu, byl postaven ve farním kostele hlavní oltář v čistém barokním slohu.

1729 po smrti hraběte Karla Josefa Trattmansdorffa se poprvé vdala jeho jediná dcera Marie Josefa za Jana Karla svobodného pána Straku z Nedabylic. Ten však tragicky záhy zemřel r. 1737 a byl pochován do hrobky v kostele sv. Jana Křtitele. Kostelník Jiří Švasta slyšel hned po pohřbu jakési volání, ale až teprve třetího dne dal farář Maxmilián Ledvinka a Adlerfelsu hrobku otevřít. Hrabě, pochován zdánlivě mrtvý, dokázal prorazit víko rakve a jeho mrtvola ležela hned na prvním schodu pod náhrobním těžkým kamenem.

1738 se ovdovělá Marie Josefa provdala podruhé za Františka z Clary a Aldringenu, který zemřel v roce 1745.

1747 byl posledním chotěm Marie Josefy František Xaver hrabě Věžník. Utiskoval velice poddané, z nichž mnozí obřístevské panství opouštěli a někteří se přidali k selské rebelii, která se přehnala od Brandýsa přes Obříství a Veltrusy. Došlo to tak daleko, že v roce 1777 vyslaný c.k. komisař hrabě Olivier Wallis uznal jejich práva a hraběti Věžníkovi byla uložena pokuta.
 

Tento text pochází z připravované knihy "Města a obce středních Čech"
od autora RNDr. Aleše Střechy - kapitola Obříství. V případě, že použijete jednu či více sekcí, resp. část sekce k publikování, upozorňujeme na povinnost citace: © RNDr. Aleš Střecha - Města a obce středních Čech